středa 24. září 2014

Vztah: Pauza - Ano nebo Ne?

Nápad na úvahu na toto téma mi vlastně vnukl můj pravidelně opakující se sen a taky moje zkušenosti. 


Sen probíhá tak, že můj stávájící přítel si chce dát pauzu. Já jsem na dně a čekám na jeho rozhodnutí. Každý den zoufale koukám na mobil, jestli zavolá, nebo napíše zprávu. Postupem času přestávám mít naději a najednou si uvědomím, že už je to měsíc, co se neozval. Vše je v tu chvíli tedy jasné... nemiluje mě a já svůj život budu muset strávit bez něj.

Tento sen se mi opakuje zhruba každé dva měsíce a pokaždé je mi ráno smutno, protože je na základě skutečných událostí.

Předem bych asi měla říct, že já beru své vztahy opravdu vážně. Když už se rozhodnu s někým být, dávám do toho všechno, a předpokládám, že vztah bude trvat napořád. Nebo já to tak určitě cítím. Další věc je, že si nikdy nezačnu s někým, koho nemiluju, nebo kdo nemiluje mě. Myslím takový ten americký způsob, kdy spolu dva randí, spí, a po několika měsících jeden řekne: "Miluju tě" a ten druhý reaguje, jako kdyby mu řekl, že má lepru. V tom lepším případě jeho náklonnost opětuje. Tento typ vztahů opravdu nechápu a přiznávám se, že v nějakém širším měřítku nemám nastudováno, jak je tomu v našich končinách. Ale já bych nedokázala s někým chodit a prožívat intimní chvíle jen pro zábavu.

Ale abychom se tedy dostali k tématu. Mám za sebou bouřlivé vztahy... dva z nich by se daly považovat za vážné - jeden trval dva a půl roku, druhý trvá přes šest let až do teď. Nemám úplně jednoduchou povahu a to po všech stránkách, takže rozhodně nebudu tvrdit, že vztah se mnou je jak procházka růžovým sadem. Ale myslím si, že to není u nikoho... každý má to své. Každopádně než si vztah mezi mnou a mým partnerem nějak "sedl", prodělal několik ran a bohužel pauz. Nebylo to kvůli nevěře a řekla bych, že ani kvůli ničemu vážnému, co bych provedla. Zkrátka odlišný pohled na vztah. Ty pauzy byly ale bohužel jednostranné.

Co tím myslím. Já nejsem typ člověka, který by byl schopný, co se týče vztahu, racionálně uvažovat. Vždycky jednám srdcem. A téměř nikdy se nerozcházím. To už musí být, abych dotyčného poslala definitivně někam. Dřív jsem byla rozhodnutá, že za nevěru bych se s přítelem okamžitě rozešla. Pořád ve mně spíše přetrvává takovýto názor, ale už trochu připouštím i okolnosti, které by dokázaly vztah zachránit i přes takovouhle ránu. Ale stále se to ve mě bije a říkám si: "Vždycky je někdo lepší, než ten, co vás podvedl, nebo opustil." Co se v mém povědomí ale úplně překopalo, je to, že dokážu pochopit, když někdo jiný zůstane s tím, co ho podvedl. Je to z toho důvodu, že do vztahu mezi dvěma lidmi prostě člověk nevidí a neví všechny okolnosti. Takže chápu, když např. kvůli určitým vazbám někdo skousne i tu nevěru - děti, majetek, dlouhé problémové soužití, dlouhý sexuální půst mezi partnery... Někdy to asi jde přejít.

Co ale vůbec nedokážu, je právě dát si ve vztahu pauzu. Pro mě je to buď, tak, nebo tak. Už jsem samozřejmě zažila, že si můj přítel chtěl dát oddych a čas na rozmyšlenou. Ale bylo to jednostranné. Já ho milovala a každý den jen doufala, že se vrátí. A je opravdu frustrující každý den koukat na mobil, jestli se vám váš milovaný ozve... čekat na tu spásnou SMS, kdy si oddychnete, že váš vztah bude pokračovat. Vyzkoušela jsem si to a už bych to neudělala. Jednak je to ponižující pro toho, kdo "čeká na ortel"... a jednak pauza ve vztahu už je pro mě začátek oddalovaného konce.

Jiná věc je, když se na pauze postupným vývojem vztahu domluví oba partneři. Třeba kvůli jiným vizím do budoucna, nebo kvůli tomu, že jim to dlouho neklape a chtějí zjistit, jestli se stále milují, a to, co pociťují, je tedy jen ponorka. V takovém případě to pro mě má určitý smysl, protože oba jsou na stejné lodi. Ani pro jednoho to v tu chvíli není potupa. Oba se totiž rozmýšlejí, dělají různé věci, a pak dojdou k nějakému závěru... a myslím si, že jsou více smíření s variantou, že by k rozchodu opravdu došlo. Samozřejmě, že ten jeden může dojít k závěru, že už ve vztahu nechce pokračovat, to ano, ale stále si myslím, že ten druhý je na rozchod připravený víc, když už o něm díky té pauze sám uvažoval. V takovém případě to může vztahu pomoct.

Já jsem měla to štěstí, že můj partner se ke mně vždy vrátil. No, už teď čtu, jak hloupě to zní - "Měla jsem to štěstí"... ano, je to ponižující. Od té doby jsem rozhodnutá volit raději rozchod. Rychle a méně bolestivě. A když už rozchod tak se vším všudy. Spálím všechny mosty. I kdyby ten dotyčný sebevíc chtěl zůstat kamarád, nejdu do toho. Jsou asi určité výjimky, kdy to lze - opět, pokud o rozchodu uvažují oba, protože jejich romantická vazba už nefunguje, přátelství naopak ano. Pak proč ne... ale pokud jeden z dvojice je více nakloněný rozchodu, a druhý stále miluje, je lepší zvolit právě rozchod.

Třeba si říkáte "pak už ale není naděje"... to ale není pravda. Rozchod nemusí znamenat "navždy". Pokud se k sobě ti dva chtějí vrátit, tu možnost vždycky mají. Nepodepisují žádný papír "Přísahám, že s ním už nikdy nebudu, v opačném případě budu vystaven trestu". Pokud chtějí, mohou se vždycky dát zase dohromady... A to je právě i můj případ, takže mluvím z vlastních zkušeností. I když jsem si vytvořila vše nové... e-mail, tenkrát ještě ICQ, zakázala volání a sama se neozývala, můj přítel (tenkrát rozhodnutý k opravdu definitivnímu rozchodu) si po dvou měsících cestu zpět ke mně stejně našel. A dokonce vynalézavým způsobem. Uvědomil si, co potřeboval, a dnes jsme spolu. Co bude do budoucna, to samozřejmě nevím, ale od toho osudného rozchodu už je to přes čtyři roky. Kdybych s ním tenkrát zůstala kamarádka, jak původně chtěl, nevím, jestli bychom dnes vůbec byli spolu.

Zkrátka si myslím, že v případě, kdy jeden miluje, chce s tím druhým být a stojí před otazníkem pauzy, je lepší volit rovnou rozchod. Je to méně bolestivé... nemusí každý den koukat na telefon, jestli tam je zpráva... nebo na e-mail... může si vyčistit hlavu a jít dál. A pokud to budou oba chtít, mohou se k sobě vrátit tak či tak. Když spolu mají dva být, tak si tu cestu prostě najdou. :)


Toto všechno jsou jen mé postřehy a mé pocity k dané věci. Rozhodně neodsuzuju nikoho, kdo raději volí pauzu před rozchodem. Vím, že je to vždycky těžké... už jen to pomyšlení, že váš život opustí pro vás důležitá osoba. Někdy pauza znamená naději a rozchod velký risk. Pro mě je to ale lepší volba... už pro zachování vlastní hrdosti... možná i lepší způsob cesty k uvědomění toho druhého, že vás přecejen potřebuje.

To je pro dnešek všechno... pokud chcete, napište mi své názory na toto téma nebo své zážitky. Budu ráda.

Vaše Lilian Voss :)

3 komentáře:

  1. naprostý souhlas! Naprosto skvěle sepsané, vlastně jako všechno ;)


    Loveliness By Tess

    OdpovědětVymazat
  2. Díky Tess... já když si vzpomenu na to, jak jsem do tý pauzy šla, i když jsem ji vlastně nechtěla, tak je mi z toho ještě dneska smutno... a jsem na sebe naštvaná. Když chce pauzu jen jeden, tak je to prostě na nic. :)

    OdpovědětVymazat
  3. Mam to stejne jako ty :) celkove s tebou v mnoha vecech souhlasim :) mas skvely blog i YT :))

    OdpovědětVymazat